Kolikrát?

Kolikrát?

Kolikrát Ti ještě sbohem dám?
Kolikrát pro Tebe propuknu v pláč?
Kolikrát o Tobě budu snít?
Kolikrát mi ještě ublížíš?
Kolikrát než dokážu se Tě vzdát?
Kolikrát než řeknu NE?

Když jsem Tě spatřila, hned jsme věděla.
Když jsem s Tebou mluvila, hned jsem cítila.
Když jsem s Tebou byla, všechno jsem měla.
Když jsi mě objímal, v bezpečí jsem snila.
Když jsi mě políbil, lásku jsem znala.

Opustil jsi mě, propukám v pláč.
Co teď vlastně máš?
Ptám se sama sebe.
Vím, že tebe již ne.
Tolik jsem Ti dala.
A jen málo si vzala.
Tolik posledních šancí...

A co dál?
Dala jsem Ti život.
Dala jsem Ti lásku.
Tu bezvýznamnou krásku.

Teď sedím schoulená a pláču.
Nevím co dál.
Vše jsi mi vzal.
A tak málo mi dal.

Byla jsem šťastná, vím.
Jenže teď?
Teď jen trpím.

Proč?
Ptám se sebe denně.
Nejsem hodna?
Nejsem zlá!
Nejsem sama?
Tebe mám?!
Jsem však šťastna?
Nechci se tě vzdát.
Chuť návykovou máš.

Tak kolik ještě posledních šancí mu dáš?