Zpěvy duše

Zpěvy duše.

Ikdyž je nehmotná,
vždy byla ochotna,
příjmout tě pod svoje křídla,
teď zůstala samotna,
a marně doufá že bys jí znovu kývla.

Jak Rómeo pod oknem,
v plášti od slz promoklém,
klečí a vzhůru hledí,
na balkón kde v měsíční záři,
tvá duše klidně sedí.

"Co ti mám zazpívat?"
"Co ti mám povídat?"
ptá se Tě sklesle má duše,
"Nechci si povídat,
a začínám zívat!"
odpoví ta tvoje suše.

Kytici položí,
naposled pohlédne,
plášť ze slz odloží,
a pak si vzpomene.

Na tvoje doteky,
na vášeň která ji hřála,
na vlasy
jenž kontury těla obtekly,
na duši která zpívala.

Na rty co jednou se spojily,
na ruce a jejich hrátky,
na to jak schouleni pod peřinou,
nachvíli,
svět zamkli jsme za vrátky.

A spolkli klíč,
a chtěli uchovat,
ten chtíč,
chtěli se milovat.
Teď je to pryč,
tak duše běž,
obrázky do písku malovat.