Snová

Něco mě budí, nutí mě to vstát,
kdo mi to poví, co se to děje,
co nutí mě zas dál psát a psát,
proč náhle hlas se mi tak chvěje?

Kdo uvízl mi v hlavě a hezky se drží?
Před tvojí krásou ostatní vše se mlží.
Úsměvem svým jsi mě odzbrojila,
a pohledem mě pak okouzlila.

Před tebou se rozestoupí i Země,
oceán z břehů se pro tebe vylije,
na tebe jen kolují myšlenky ve mě,
tohle mě za chvíli určitě zabije.

Oceán má barvu tvých očí, krásko,
ach, jen ve snu říkat ti: "Lásko..."
Zmátlas mi hlavu, srdce domotala,
půvabem svým jsi mě očarovala.

Ach, řekni mi, jak jen to děláš,
že mě jak vrabce v hrsti máš,
a víš co? Hlavu si s tím nelam,
nebo snad odpověď mi na to dáš?

Že necháš si to jen pro sebe?
Věz, že já jsem blázen do tebe,
že nehodlám se té myšlenky vzdát,
že po chvíli tě mám víc než jen rád.

Věz, že jsi jak pohon, co mě žene,
abych dál svoje řádky tobě psal,
možná jsem chtěl říct nota bene,
že bych ti své srdce na dlani dal.

Abych byl přesný, ty jsi jak sen můj,
tak ještě nerozplývěj se, chvíli stůj,
ještě se nechci z toho sna vzbudit,
no tak nechte mě, nezkoušejte mě nutit.

Tak být jen tvůj princ na bílém koni,
pod okny s kytarou jak Romeo stát,
vysekat růže, co okno ve věži cloní,
pak polibek, co probudí tě, ti dát.