Po hádková

neboj se...
přestože cítím to, co nemám
pro Tebe stejně neznamená
že za každých pár prázdných vět
se snažíš veršům rozumět

že naše hádky jsou mi k smíchu
ten nejhříšnější ze všech hříchů

a stejně pořád neslzím…
to tím, že navždy iluzím
konec, no prostě odmáváno
odmítám dál už ze vzteku
ubírat se jen k útěkům

i když jsem pořád zbabělá
malá, ač věkem dospělá

nemá už cenu...
pro nic za nic
vzdávat se našich lítých hranic
přejíždět třebas bez pasu
ve tvářích hloupou grimasu

co pravdivě mi právě lhala
snad proto, aby neprohrála

jen tak…
úplně nakonec…