Pondělí

Přiznávám, jsem zklamaná,
ano, je to chyba má,
asi těšila jsem se moc,
probděla i noc.

Najednou byl jsi jiný,
už ne tak klidný,
měls tu svou náladu,
poslal jsi mě k ledu.

Všechno dělala jsem špatně,
neohodnotils mě vůbec kladně,
stále ti něco vadilo,
nic nebylo, jak být mělo.

Třeba jsi to tak nemyslel,
třeba jsi prostě měl den a mlel,
ale tím terčem neměla jsem být já,
já ten den chtěla být jen tvá.

Slova ti z úst lehce vycházela,
tobě to asi nedošlo, ale mě bolela,
jako bodnutí přímo do srdce,
znenadání a prudce.

Když ležel jsi u mě a já drbala ti záda,
doufala jsem, že přesto budu tě mít ráda,
vždyť choval ses i pěkně,
za ruku chytil mě jemně.

Bohužel ale převládá to horší,
chtěla jsem ti říct, že ti to sluší,
ale ty s jinou holkou sis psal,
nedával si a jenom bral.

Ten dnešek asi neměl dopadnout takhle,
při prvním náznaku měla jsem říct ‚Nashle‘
a radši odejít, utéct,
ten den nechat rukama protéct.

Možná už pomalu zjišťuju,
že v sobě přání kuju
a potom podle nich realitu měním,
klapky na očích mám a jenom sním.


Sedím a přemýšlím, co dál,
téhle bolesti se můj cit bál,
nechci si nic namlouvat,
výmysly si podsouvat.

Příště se zvednu a odejdu,
když budeš mít zas tuhle náladu,
třeba se zamyslíš a dojde ti,
že tímhle mě můžeš ztratit.