Jak jen to lidé dělají, že umí být šťastní..?

Divíš se mému osamění,
když obdobně se chováš.
Přitom já nežiji v nevědomí,
slyším i nevyřčená slova.

Co je důležité a co není,
nerozhoduje si každý sám.
Ještě doufám, že se věci změní,
že nebyla jsem jenom flám.

Nechtěla bych být tvou prioritou,
jsem zvyklá nežádat, co nemohu mít.
Šťastné vztahy jsou nejspíš jen raritou,
není pěkné pro nemožné tiše snít.

Další zářez do duše mé -
nevědomky ryješ.
Některé rány, ty otevřené,
nakonec ani ty nemineš.

Nevíš o tom prokletí,
které dělá mě krví posedlou.
Tobě trvalo by staletí,
než viděl bys bolest nade mnou.

Zoufale doufám, že se zastavíš
a budeš chtít se mnou vztah.
Že třeba se ještě probudíš
a nebudeš jen můj vrah...