Metamorfóza duše

Sám, opuštěn z vůle své.
Proč?
Stále vidím oči tvé.
Proč?

Proč blízké své jsem zapudil,
cestou samoty se dal?
Všechno hezké kolem zahodil,
zážitků krasných se vzdal?

Dříve vůkol čilý ruch,
úsměvy smějící se pro mě.
Teď jen zatuchlý vzduch,
a já plazím se tu po dně.

Jak lodní kotva,
já v brnění jsem vláčen korálům vstříc.
Vidím něco sotva,
oči zakryl mi ten omezenec uvnitř.

Sám sebou se nechat oslepit
a potlačit cit...
Jak dlouho lze takto žít?
Už nemám sil brnění dál nosit,
snad jsem procit'?

Těžké je nyní dostat se vně,
když tolik jsem v něm zapomněl,
a tolik zapomnělo na mně.

Jen jedna silná vzpomínka mi zbyla
ta jež provázela mě každý den i noc.
Krásná tak, že do srdce se mi vryla
div k šílenství nepřivedla mě její moc.

Vzpomínka na dva zelené křišťály,
odrážející všechny krásy tohoto světa.
Tak čisté, až slova ve mě roztály,
vybroušené tak, že nepopíše je žádná věta.

Vzpomínka, jak hruď sevřela útroby své,
tiskla mé srdce jak obří pěst,
jakmile má dlaň spočinula ve tvé
Jediný tanec s tebou byla čest.

Teprv v tyto chvíle chmuru,
spatříce svůj úpadek,
zírám toužebně k nim vzhůru,
čekám na záchranný výsadek.

Ani nevím jak,
na brnění jak na mrtvém stromu praská kůra
a mě vrací se zrak,
vylítávám ven jak šedá můra.

Měsíc minul měsíc,
rok vystřídal rok.
Šedá můra letí nechtíc
kolem lampy malý krok.

Přibližujíce se blíž a blíž,
třeba jen na záblesk toho světla
ty můro vzpomenout si smíš.

Přesto žes tak blízko lucerny,
v níž světluška dlí,
ty vidíš jen svět černý.
Na tváři ti mrzne výraz mdlý.