Pocit

Vítr se zbláznil v korunách stromů,
větve mi pod nohy naházel,
pryč už je zlato ze zlatých dolů,
na přežití dál bych nevsázel.

Ničí mě bouře, provazy mě bičují,
blesky mi na cestu do tmy svítí,
píšu tu o tom, že tebe miluji,
jsi krásnější než rozkvetlé kvítí.

Hrom je jak hlas, co mě kárá,
za to, že srdce bych ti dal,
klacíkem na pláži srdíčko čmárám,
jsi můj život, však i můj zmar.

Vražedné temno hrdlo mi svírá,
já do světa zakřičet bych chtěl,
že jsi má víla, že jsi má síla,
že z tebe mi rozum někam uletěl.

Do přístavu vplouvám jak poničený koráb,
co v boji na širém moři neuspěl,
to z tebe se kapitán lodi docela pomát,
na palubu už snad ani nevyšel.

Kolem se vzduchem nese zlověstné ticho,
snad jen tlukot srdce jej naruší,
ano, bije tak nahlas, až je to psycho,
ztracen jsem jak žralok na souši.

Zbořený cítím se jak Berlínská zeď,
smutno mi je a ty to, vílo, víš,
jsem jak motýl, co čeká až řekneš: "Leť!"
Toužím být tobě, zlatíčko, blíž.

Tak dlouho a tak sám jsem bez tebe,
steskem se moje nitro sžírá,
s tebou bych chtěl po schodech do nebe,
jsi moje láska a jediná víra.