ROZHOVOR DVOU DUŠÍ…

Pod blankytným nebem,pana v bílém,
slzy za budoucnost padají mi do tváře.
Sama sobě steskem,pocity vryje do snáře.
Nade mnou stojíc,do očí slzy kanou,
horkost smutku,slzy tvé chuť mají sladkou.

Panna odložila pokrývku bílou,
blankytné nebe v temné mění silou.
V noci tolik slz do polštáře uložit,
pak jde svědectví o smutku lehce doložit!
Hořkosladká symfonie zní místností,
až mráz zebe do kostí.
Jeho vůně všude kolem ní se vznáší,
obraz jeho dál ji v mysli straší!!!

Obraz smutných vrahů minulosti,
svět zmírá v srdci bez milosti.
Křivice při modlitbě za lásku.
Láska stále není,motlitba rtem plyne,
kolena zlomená,motlitba za to co nikdy nenastane.
Andělé padlí sudičkami lásky,
nade mnou tančíš v šatu divokém.
Divoženka,sázka za život bez nadsázky,

Modlitba zoufalá rozléhá se kostelem,
už nikdy,nikdy spolu si neustelem.
Za co muselo se tohle stát?
Vždyť člověk chtěl mít jenom rád!
Srdce rozdělilo se na dvě rozbité části,
příliš pozdě byly mužovy nalezeny pasti.
Mysl hoří v šíleném běhu minulosti,
ruce svírají se v bezmocné zlosti.
Srdce bolí prázdnotou,
zas žena trpí samotou!

Samota v mysli, srdce krvácí,
láska v slzách,srdce silou hromu burácí.
Vrah lásky za koně kočár zapřahá.
Koněm prvním povaha neblahá,
koněm druhým osoba má.
S dostavníku vrah padá,do očí ryjí ho trny.
Zkřížen nohou v opratích,
ať trpí,zneuctil život bez skvrny.
Koně uhání propastí strmou,
vítej vrahu srdce,budoucnost považuj za ukončenou.

Vrah mužem byl,to slasti vábily ho moc,
dlouhá byla s ním byť i jediná noc.
V objetí člověk leccos odpustí,
když ho rozum sám opustí!
Zneuctění toť trest za strach ze ztráty,
teď šlape mi zle na paty!
Na spojení dvě těla potřeba jsou,
a já dobrovolně byla tou druhou.
Teď nezbývá než přiznat sobě,
že nezapomenu snad ani v hrobě.

Vítej spásu v podobě poutníka,
básník v podobě splněných přání.
Verše v život tvůj,jen tvé chce zastání,
vlož prosím srdce do dlaní básníka.
Vlož sama sebe do snění veršů.
Krev stéká a hroudy hlíny líže,
kolena slabá, prosí ať jsi mu čím dál blíže.
Básník bdí v křečích bolestí nad osudy jiných,
básník se srdcem v andělských očích.
Životem jak nechtěná loutka bloumá,
chtěl mít vše,přesto pranic nemá.
Vlož sama sebe do dlaní z kterých světlo vzniká,
do dlaní básníka s duší poutníka.