Dantův hřích: Neřest

Jakoby déšť smíval mi z duše strach,
kdo tuto temnou odvahu mi dal,
proč sám sobě měním se v prach,
a studený vítr mi hlavu sťal.

Hlavy neřesti zase mají hlad,
nenasytnost mě žene do jámy,
jediný já tě mám rád,
proč zmizely hvězdy nad námi.

Mraky kryjí tvé oči,
co kalí se v tlukotu zvonu,
proč cítím se jak v kolotoči,
a bez duše jsem k tomu.

Pověz mi , mistře Vergilie,
co já to za hříšníka jsem,
bodláčí jsem zaklel do lilie,
a na štěstí napsal rekviem.

Převozník slov zakryl cit,
maska říká, že pod ní bude líp.
mí mrtvý přátelé, mé staré já...

Netoužím ani lítat natož plout,
stačí mi křídla, co směl bych obejmout.
mí staří přátelé, mé mrtvé já..........