Skladba srdce

Skladba srdce

Kde to jsem?
Cos to ve mně udělal?
Už jako dřív nejsem,
opět jsi mě vzdělal.
Kde to jsem zase?
Proč s tebou umím žít?
Čí vyrovná se kráse
pocit, že mohu u tebe být?
Leč v myšlenkách jen
dokážeš mě přesvědčit,
zapomenout, když mám sen
a cokoli na světě předčit.
Snad je to ten pohled,
co ve mně zůstane navěky,
ten sladký palčivý med,
jenž je v mém srdci po roky.
Vždyť je to ta melodie,
krásná skladba v našem životě,
jež nás uklidňuje
jako malé vrnící kotě.
Vždyť je to ta hudba v nás,
píseň, kterou posloucháme,
tiše šeptající hlas,
který oba uvnitř máme.

Tak kde jsem teď?
A pokaždé, když nevnímám?
Jen skočím přes tu zeď
a v duši si tě vyhledám.
Kde mě chceš mít ty?
Komu úsměv věnuješ?
O lásce neexistují mýty,
jen příběhy, kterých se zbavuješ.
Stačí už náznak jen
a jsem ztracená,
stačí kratičký sen,
abych byla dočista zmatená.
Jako anděl se mi zjevuješ.
Nemluvíš, ale já přesto vím,
jak moc potřebuješ
znát, co cítím.
Jsme labutě na jezeře,
vždy k sobě doplujeme
a bílá měsíční záře
ukazuje cestu, kam směřujeme.
I kdybych slepá byla,
kdybych tě spatřit nemohla,
to, co bych v srdci cítila,
by jiná láska nepřemohla.

Kam kráčím, když ne k tobě?
A kam mě rozum zavedl?
Naštěstí ten cit v sobě,
mě na správnou cestu přivedl.
Kam jsem to kráčela?
Z cesty mě svedla hlava,
já však nad ní zvítězila
a poznala, která myšlenka je pravá.
Vím o té síle,
která s námi zamotává.
Přirovnám ji k lesní víle,
jež si s námi jen zahrává.
Vím, co s vílou uděláme.
Naučíme ji, co oba víme,
nahlédnout do srdcí ji dáme
a o lásce ji přesvědčíme.
Vždyť ty barvy jsou pestré,
neblednou a nevytrácejí se,
tak jako koření ostré,
do srdce nám navrací se.
Už nejsme děti jako tehdy,
tak barvami zamícháme,
společně vystoupáme schody
a všechno ostatní překonáme.

Kde to jsme oba?
Co jsme dokázali?
Poučila nás doba
a city už nám dosti vzkázali.
Ten dar nám znovu nabízí,
druhou šanci v lásce,
a k opětovnému kroku pobízí,
neboť oba víme, co je v sázce.
Chci zase vidět tvář tvou,
přesvědčit se po tisící,
že dokážeš spatřit i tu mou,
přiložit ruku k líci.
Chtěla bych ti tolik povědět,
ale slova mi nikdy nestačí,
a tak ti těch pár vět,
řeknu pohledem do očí.
Jednou ti svůj život dám,
můj plamínek máš v rukách,
neboť ten pocit, co v srdci mám,
by můj život sám neutáh.
Dokážeš můj plamen vzít?
Jestliže ho s láskou přijmeš,
pak už chci jen tebe ctít,
že tak jak já tebe i ty mě
miluješ...