Neuteču před tím

Přemýšlím nad tím, jak velká je Praha,
kam až tak asi její minulost sahá,
že nebe nad ní je jiné než to naše,
říkám si, že je to tu pořádná kaše.

Člověk by se tu ztratit moh rázem,
já budu muset však domů, tak zpět na zem,
nejsem jak pták, nenarostla mi křídla,
tak vrátit se musím do rodného sídla.

Přemýšlím nad tím, co mi zde chybí,
copak mi schází, je to ten pocit ryzí,
nebo snad chybíš mi, vílo má, ty?
Vteřiny se vlečou, už nepočítám ztráty.

To slunce nad stadionem Strahov
snad říká: "No tak, hochu, dej si pohov."
Zdáli kývá na mě rozhledna z Petřína,
ale pořád mnou cloumá láska upřímná.

Teď z toho vánku, co mě obklopil,
jsem možná trochu pochopil,
že ten pocit je jak vítr snad,
tomu neuteču, je konec marných snah.