Půlnoční metro

Před půlnocí v metru ti na koleně píši,
verše, co, doufám, tě potěší
rozverný ševel nošní Prahy slyším,
tak sedím si na Karlově náměstí.

Studený vítr z tunelu vane,
že přijíždí metro, ohlašují,
stojím u dveří, čekám až se to stane,
na stanici Můstek přestupuji.

Bloumám si v podzemí matičky Prahy,
než na Dejvickou dorazím,
tam zkříží se podzemní a městské dráhy,
na dvěstasedmnáctku přestoupím.

Prazvláštní lidé tu kolem mě bdí,
už další světla v tunelu vyhlížím,
podivné existence ve vagonu slídí,
těším se, až na Strahově vyskočím.

Celou tu dobu se mě myšlenka drží,
že tebe do srdce vrytou mám,
oči se mi únavou pomalu klíží,
škoda, že jsem tu bez tebe, sám...