Slzy ve verších

Bez svitu na lepší zítřky se ptám,
proč tolik trápení, proč tolik bolesti,
potichu v rohu pokoje sedím sám,
přeji si na chvíli jen kousek radosti.

Úsměv mou tvář s kufry v ruce opustil,
z očí se jiskra poroučela dál,
proč, sakra, Amore, jsi zas blbě namířil,
proč jsem ti opět terčem stál?

Odešla radost, zůstal po ní žal,
srdce je nemocné a o pomoc prosí,
proč jen si osud zas se mnou hrál,
zač srdce mé tolik trpět musí?

Uzamčen tichem se v koutě choulím,
ve verších slzy své utápím,
myslím, že zastavím je rýmem pouhým,
nějak už na to však nestačím.

Ty verše jsou slzami básníka,
jsou pro něj štěstím i utrpením,
kde kdo jej označil za viníka,
je zhoubnou láskou odsouzeným.

Mezi řádky plují potoky slz,
kdo však mezi němi ještě číst umí?
Srdcem mi šíp proniknul skrz,
tak buší tu před tebou na výslunní.