Vzkaz v lahvi - Smutek

Vyprchala snad už,
z našich srdcí láska?
Nevydržela nápor,
stejně jako přes řeku lávka?

Cožpak zbytečnými hádkami,
naše srdce tak ztěžkla?
A jejich vahou,
pod námi lávka praskla?

Každý den k řece,
dnes již sám chodívám,
jako vzkaz v lahvi,
své otázky posílám.

Po nocích tajně,
v lese dřevo kácím,
v myšlenkách na ni,
přitom se ztrácím.

Z dřeva prkna jsou,
k sobě hřebíky je spojím,
a už za pár dní,
na nové lávce stojím.

Jenže ona tu není,
usedám proto na hranu –
s pohledem k nebi,
snad druhou šanci dostanu…