Proč.

Najednou si vzpomínám,
kamion řítící se proti nám.
Pak velký hlučný náraz,
však seběhlo se všechno rychle naráz.
Ze tmy se do ticha probouzím
a zjišťuji,že sebou hýbat smím.
Z plných plic hlasitě volám,
ale Tebe nikde nenalézám.
Tu v šoku tělo Tvé vidím,
a rychle,rychle k Tobě běžím.
Objímám Tě,smáčím Tebe slzami,
ale duše Tvá už je dávno za branami.

Neustále,ale křičím.
"Vrať se ke mně ,Ty nesmíš odejít!"
U něho v hlíně klečím,
už vím,že lásku jeho nebudu mít.
Teď otázku si kladu pořád:
"Proč právě teď a proč on a ne já?"
Vždyť nestihneme náš velký obřad,
kněz u oltáře už na nás asi dlouho čeká.

Je toho tolik,co chci Ti říct,
ale už nikdy z tvých plic,
nevýjde dech,tak proč?
Slyšet už ani nemůžeš,
že pro mě navždycky budeš.
Já moc Tebe miluji a být chci Ti blíž,
že i já budu teď s Tebou již,
to uvidíš...

Ta dívka,co oni vyprávím,
měla velkou lásku k němu,
to říci musím.
Nůž kapesní do rukou vzala,
žíly si ta nešťastná podřezala.
Na jeho tělo potom lehla,
usnula a už víckrát nevstala.
Teď v ráji dvě duše vidím
a příběh celý ukončit smím.

"Láska je to nejsilnější a vítězné pouto,co může být.
A kdo ji má,tak ten šťastně na do smrti může žít!"