NAPLNĚNÍ ŽIVOTA

Pod polštářem ruku lásce svírám,
bezbolestnou vnímám každou vteřinu,
již utišit ten tlukot srdce prý mám
a raději hodit na něj peřinu.

Omotaná pavučinou z hebkých slov,
houpu se na lanku čisté prostoty,
za okny pod tmavým keřem zanikl hrob,
teď již chci čerpat jen z vůní jistoty.

Trsy trávy, mléčná záře, rozpíná se chlad,
to obavy však patří k lásce,
ten kdo podléhá jim, nemá rád.

Kapky smutku, hlasy štěstí, nesmyslné věty,
nerýpu se v minulosti, již tak jako kdysi,
avšak tíseň svírá hrdlo, když Ty pryč jsi.

Z rozbité vázy poskládám úlomky,
nebudu dál nahá lákat stíny,
projdu všemi dveřmi i všemi salonky,
vždyť přeci klín vytlouká se klíny.

To, co cítím, naplnění je to blahé,
svaly na čele už cítí oheň lásky,
to, co dříve umdlévalo, nechť je vlahé,
svůj život vymaluji na oblázky.