Věřila jsem snům

Vím že bych neměla,
brečet tu a být otupělá.
Vždyť jsem přece věděla,
že představa je to utkvělá.

Myslela jsem, že jednou budeš mě milovat,
a ke svým citům se doznávat.
Bylo to pošetilé přání,
a mě tečou slzy bez přestání.

Proto ty Tvoje tajemné úsměvy a záhadné věty,
a já netušila,že v tom jsou podněty...
Klamala jsem sama sebe,
a říkala jsem si radost vychází z Tebe.

Cloumá se mnou vztek,
a nemám na to lék.
Zakřičet z plných plic,
a bolí to čím dál víc.

Nechápu,co čekala jsem,
a do tmy zírám za výkladním sklem.
Nemůžu přes ten těžký balvan na hrudi dýchat,
a hezké řeči o Vás dvou budu teď slýchat.

Dusím se vlastní nicotou,
a slepě utíkám před tou samotou.
Myslela, jsem myslela,...
a jakákoliv přání k Tobě zmizela.

Bude mi to nějaký čas trvat,
než zas uvidím hvězdy padat.
Zase se usměju a budu veselá,
smutek hodím do prázdna.

Už jsem se s tím smířila,
a ta myšlenka už mě netrápila.
Začala jsem to chápat,
a ve tmě už nebudu tápat.

Nebudu se už mučit,
a novým začátkům budu se učit.
Vezmu si to hezké,
co v přátelství prožili jsme.