Letní rozjímání

Dva týdny s tebou,
nohy se mi stále klepou,
stále cítím v očích slzy,
doufám, že uvidím Tě brzy.

Ráno jsem vstala a viděla tě,
zpívali jsme 'Malé kotě',
krásně jses na mě usmíval,
milý a jemný si býval.

Vedle sebe leželi jsme dlouho,
.... ach, ty touho!
Drželi se za ruce,
srdce rozbušilo se mi prudce.

Struny na kytaře jsi rozkmital,
divím se, že si stále neškytal,
vždyť já na tebe myslela stále,
kolikrát měla jsem namále.

Konec tábora blížil se kvapem,
čas nutně zastavit potřebovala jsem,
v těch stanech zůstat napořád,
být s tebou a nemít žádný řád.

A když naposled jsem tě obejmula,
cítila jsem se jako ubohá nula,
že nic nedokázala jsem říct,
jak moc bych tě chtěla vidět víc.

Nejraději bych neodešla,
ani domů jsem ráda nešla,
jen tak bych tam stála
a o náš vztah se bála.

Nechtěla jsem tě pustit
(vím, nesmím to tak hrotit)
protože vím, že s jinými budeš,
ven s nimi klidně půjdeš.

A už je to zase tady,
nejsou to mé klady,
vkrádá se sem žárlivost,
je to pouze moje blbost.

Dvě věci umím dobře:
nebe namalovat modře
a žárlit jak blbá,
nikdy nebýt klidná.

Už radši tenhle pokus ukončím,
s papírem a tužkou se loučím,
jsem nějaká ospalá,
asi z toho, jak tohle jsem psala.