Nic V.

V prázdnotě
ohromné nicotě
bloudil jsem
ptal se sám sebe
kam jen jdu

neviděl jsem nic jiného
než svou vlastní pýchu
ano byl sem oslepen
svým vlastním egem
svou sebelítostí

najednou se přede mnou zjevila
ta hraběnka
o které jsem mnoho slyšel ale
myslel jsem, že jsou to jen legendy
vyprávěné malým dětem

byla tou ženou
o níž vyprávějí
keltské legendy

byla tou čarodějnicí
v níž je cítit síla
jejího pohledu
z temného hradu
na vrcholcích skal

hleděl jsem na ní
černota jí zakrývala
její prsa
její klín mě lákal
spadnout do propasti
plného polibků

co jen mám udělat
stále se v myšlenkách se toulám
za tou zlatovláskou
ale ona je jiná
temná
havraní dívka

slyším v hlavě víc a víc
jen víc se mi odhal
ať tě vidím nahou
Havran říká
nikdy více
nikdy více neuvidíš slunce
nikdy více

krev mi teče
z popraskaných rtů
slunce je žhavé
den je dlouhý
sny jsou děsivé
noční můry
má láska s mým bratrem
v posteli se milují
ach ne…nemohu to vidět

Havran říká
nikdy více
nikdy více neuvidíš slunce
nikdy více

bolest, kterou cítím nevím jak se jí zbavit
tolik bych si přál zapomenout

tak jen mlčím
pět minut poslouchám
co mi šeptá hraběnka do ucha
a znova se ztrácím v nicotě
tarotových karet.