ZPITÁ MILENKA

Opar zpitého do němoty svědomí,
na rtech kapka moku mdlého,
zaživa z mysli ztrácí se laciné vědomí.
utápím smutky, tak co jest v tom zlého?

Zamžená oční víčka kloužou po víně,
vzlykot a klam jsou mými hosty,
již neumím tvářit se nevinně,
opouštím života marnivé skvosty.

Ve vzpomínkách pokojem plujících,
naleznu poslední záchytný bod,
zabřednu do spárů stínů mluvících,
vím, že má přítomnost není Ti vhod.

Nejsem vzor blyštivé upřímné ctnosti,
ve svém nitru hnilobu zašedlou mám,
však milovat Tebe dokáži dosti,
vše co mám, jen Tobě teď dám.

To vše mne okrádá o lesklý život,
jizvy bázně a bolu již mokvají,
poslední sklenku zvrátím do plachých nicot,
tam možná mé splíny štěstí potkají.

Záclona strachu se chvěje na mé tváři,
oči pálí skrze vhozenou sůl,
je to zvláštní, já tonu v zlé záři,
však vím, že Ty jsi ten jediný můj.

Opíjím lásku a toužím jí zmást,
uchopím zbraně tupé násilím,
nároky na Tebe nesmím si klást,
ať svůj život již s Tebou nesdílím.