O smutných verších

„Tvé verše jsou tak smutné,“
řekla a v protějším okně
paneláku se rozsvítilo světlo.
Bylo půl jedné ráno.
„Mé verše jsou vždy smutné,“
povídám a čtu jí Moravia.
Přitulí se blíž, dotkne se mých dlaní
a řekne: „Tvé verše jsou ale skutečně smutné!“
V protějším okně stále svítí světlo
„Nejsou smutné a když, tak jenom trochu.“
Někdo zatáhnul záclonu.
„Půl druhé, a oni nespí,“ říká.
„ To je tak pokaždé, probudím se k ránu
a vidím světlo v okně.“
Přitulí se ještě kousek blíž, cítím její kůži na své.
„ Proč jsou tvé verše smutné? A vůbec, chce se mi spát!“
Zhasíná světlo a naproti se svítí.
„ Asi nějaký nespavec,“ pomyslím si
a zatímco spí, skládám verše o samotě.