O pomněnce a větru

Erotické myšlenky
v květu krásné pomněnky
chce si s větrem lehce hrát
škádlit ho a rajcovat.
Slunce dává květu sílu
měsíc večer vlhka míru
a jen vítr s vánkem svým
stává se jí milostným.
Lehce s květem lomcuje
svoji neřest vnucuje
pomalu ji šimrá vánkem
až uvadne lehkým spánkem.
A pak než se naděje
vítr se v ní pomněje.
Bylas jedna v polním kvítí
modrý blankyt chtěl jsem míti
a tu tvoji modrou zář
chtěl jsem fouknout před oltář.
Odkývala mu to květem
on byl láskou horce smeten
odevlál si bůhví kam
avšak v dáli zůstál sám.
Něco se pak změnilo
teplo z louky zmizelo
a ta krásná pomněnka
zmrzla na kost, chudinka.