Za okny duše

Večer, sám jsem v pokoji,
a svět je jako po boji,
krvavě rudá stéká z nebe,
a její kapky tvoří tebe.

Dotýkají se mých vlasů,
vrhají stíny zašlých časů,
kde dávno jsme si spolu žili,
a nic o lásce netušili.

Jak umí ničit, jak umí lhát,
člověku nedá žít ani spát,
ale krásou svou ji předčí jen,
po temné noci jasný den...