Jak to vlastně je?

Jak v jediném okamžiku,
jako vzpomínka živá,
potkala si mě na chodníku,
spanilá, krásná, tklivá.

Přišla si ke mně s uzarděním,
zvědavě skrývajíc svou tvář,
přišla si s ranním kuropěním,
nad hlavou tajemnou zář.

V tvých očích jasno bylo,
přestože blízko byla si,
tak nedostupné srdce bylo,
marně teď ptám se
kdepak jsi?

V hádankách opodál postáváš,
jen krůček k pravdě samé,
cizí lidi jen potkáváš,
nekoukáš nikdy na ně.

V koutku své duše víš,
co vlastně chybí ti stále,
o čem jen potají sníš,
když život ubíhá dále.

Jenom to kvítko rozpustilé,
dává ti pocit radosti,
i když pak oči provinilé,
žádají cudné sladkosti.

Pomněnky v tvých očích skrývají,
výčitky které jsou němé,
někdy i spát ti nedají,
potvůrky malé, bledé.

Jak potom ptám se vlastně,
z bludného kruhu ven,
aby vše bylo krásné,
a navrátil se ten sen.

Přestože takové chtění,
více než člověk přizná si,
možná i něco mění,
v naději doufat troufá si,
co se tím ale změní?

Jako kůň splašený běží,
a i to vlastní já ztrácí se,
zachytit ho lze stěží,
i když moc o to snaží se.

Jak vlastně poznat to,
co život tak rád mění?
když máš to a nemáš to,
co odchází v zapomnění?