Tisíc let?

Tisíc let anebo včera?
Už ani nevím.
Přála bych si,
Abych nebrečela.

Kousky cibule topím slanou vodou.
Obraz Tvých očí
si promítám v hlavě,
Snad oba dva za ten pláč mohou.

Říše lží a vratké zrady,
To tekuté bahno,
co svazuje a brání
dát naše cesty dohromady.

Oprátka z mých vysněných pohledů,
vrhá zlověstné stíny,
láká mě i děsí,
bráním se, jestli to ještě dovedu.

Bušení srdce, proud krve potemněl,
ten vznášivý pocit,
a tlak v hrudi,
věřím, že jsi už zapomněl.

Bylo to včera nebo tisíc let?
Už ani nevím.
A možná bych si přála,
aby to nebyl jen bezhlavý let.