Malíř

Být chvíli malíř a míti nové štětce,

Pak vystihl bych tvou podobu ladně a lehce,

Však malovat to chce mít na to cit,

Když však není tak kde ho může člověk vzít?



Takový malíř se na tebe jen podívá,

Do tvých rozjasněných očí se dlouze zadívá,

pak již jeho štětec se po plátně roztančí,

však ani malíř všechnu krásu namalovat nestačí.



Však já neumím malovat tak krásně,

Že bych tedy zkusil to plátno dostat do básně?

Ono rýmy nelze sice říct jak dívce to sluší,

Však popsat lze zase její jemnou duši.



Tak zkusme tedy pár slovy najevo ti dát

že pokusím se tedy tvůj obraz v rýmech psát,

čím však začít to mě trošku děsí

však zkusím to popsat spousty věcí.



Tvoji tvář jemně halí tvé dlouhé hladké vlasy,

jemně splývají kolem, jak závoj co halí tolik krásy,

když venku vítr ale lehce zavane ,

ten závoj se pak jemně odhrne.



Odkryje tvé modré oči hluboké jak tůně,

když se do nich zadívám, jsou vyzývavé a svůdné,

vždyť běžný chlap koukne-li se ti do očí,

nemůže pohled odtrhnout a hlava se mu zatočí.



ale i ty oči, jež tak jemně a hebce ke hříchu svádí,

jsou jen částí toho všeho, co na duši jemně hladí,

však nejjemnější je tvůj sametový smích,

je koketný a jemný jako ten nejsladší hřích.



Když promlouváš svým svůdným hlasem,

není to jak když mrháš vzácným časem.

Tvé rty jsou hodné jemného zulíbání

tvá duše zas krásného povídání.



Dál však malovat rýmy seasi nesluší

asi bych měl psát spíše o duši.

Vždyť tělo se dá lehce malovat,

ale jeho jemnost a detail se nedá zrýmovat.



Navíc psát o jemnosti tvých křivek se vážně nehodí,

proto o nich pomlčím a ta slova se prostě zahodí.

Přeci nemůžu o tom více již asi psát

o něčem cose musí mi znát....