Přemýšlím...

Sedím na posteli
a přemýšlím o smyslu
svého ubohého života.

Sedím na posteli,
připomínám mrtvolu,
mou duši plní nicota.

I to nejkrásnější,
to, co jsem teď měla,
smysl mého všeho.

Na kolej vedlejší
jsem právě tu sjela,
jsem ničím bez něho.

Byl mým vším,
mou součástí
a taky stále je.

Tajemstvím,
co dívku ctí,
a nebo prokleje.

Stále ho však v srdci,
v duši mám,
neumím to jinak vidět.

Pokračují mé probdělé noci,
vzpomínám,
on je mých snů námět.

Jemu to snad možná nestačí,
já za něj dech bych dala,
život svůj.

Možná jsem měla být jinačí,
možná je čas, abych se vzdala,
však křičím stůj,
miláčku můj.