Blankytná modř

Blankytná modř

Ach, jak bylo modré nebe
v den, kdy ses podíval
a já dívala se na tebe,
kdo však víc se usmíval?

Bylo jasno, slunce pálilo,
však tvá blízkost vedle mě
a tvé chvění mě mámilo,
když stokrát kráčel si ke mně.

Byl jsi prudší než paprsek
a krutý jako slunce žár,
ale já neustoupila bych o kousek,
neboť to byl denní dar.

Co mě však tolik zmámilo?
Snad ten sladký smích…
A i když se srdce bránilo,
vyhrála blankytná modř v tvých očích.