Sonetová

„U pramene jsem a žízní hynu.“
myslel jsem si často dřív.
Endorfinem bránil jsem se splínu
hledaje živé - nebyl živ.

U plných stolů krutým hladem zmíral.
A pegase neviděl jsem létat…
Však klíč od jeho stáje v srdci svíral.
Má hladová duše chtěla začít vzkvétat!

A pak se stalo,
že mě Pegas nakop´ levou zadní,
když uvěřil jsem svému jménu.
Stačilo tak málo.
Jeden sonet - padni komu padni
a žiju v ráji bez plamenů.

Teď si lítám horem dolem
a pevně snad jeho uzdu svírám.
Netrpím dnes už před plným stolem.
U pramene napila se moje víra.