Slunce

*



Pralinkový polibek

se stopami kofeinu

dostal jsi na rty zesládlé pokušením.

Ohně v našich očích

zažehly požár

živený nejen potlačovanou touhou.

Tvé ruce

- dvě ještěrky na rozpáleném písku –

rozběhly se napříč mým tělem

a – společně se rty, které na chvíli pozbyly schopnost se usmívat –

laskaly každý centimetr mého chvějícího se já,

dokud nebesa neřekla: Dost!

Slunce se stalo červeným obrem,

aby s vědomím konce osvětlovalo zbývající okamžiky našeho bytí.

Paprsky měsíce

- nyní s rozpaky blednoucího pro umírající slunce –

stříbřily tvá nahá záda,

která – tak jako jas hvězd – pokrývaly mé polibky.

Roztavená měď rozlila se ti po hrudi,

tvá kůže vsakovala její vřesovou vůni

a ty jsi očarován šeptal mé jméno.

Pak každým heřmánkovým polibkem

dával jsi nevědomky základ novému Slunci.

To,

s ránem

– a vědomím umírajícího předchozího já –

ozářilo naše unavená propletená těla

a dalo naději následujícím dnům.



*