Konec Pohádky...

Konec pohádky…

Mraky plují po nebi,
odráží zář světla,
Já stojím tady na zemi
a pláču, proč jsi mi neřekla?

Voda teče pořád dál,
nikdo ji nezastaví,
jeden by se trochu bál,
když se proudu postaví.

A tak jako chodí svět,
pokračovalo to i mezi námi,
skončit však to musí hned,
já nevydržím další rány.

Srdcem celým jsem Ti věřil
a z lásky ti jej daroval,
teď bych zase radši nežil
a v nebi z mraků maloval.

Nakreslil bych krásny svět,
bez zbytečné přetvářky,
sladký by byl jako med,
nebyly by v něm žádné překážky…

Takový svět ale nikdy nebyl
a nikdy ani nebude…
Tenhle svět dobra pozbyl,
A tak si svůj věk odbude.

Ale i když je dobra málo
a lidé jsou na sebe zlí,
Dělal jsem pro tebe co se dalo
v tom vyznání mé lásky tkví.

Ublížila jsi však mnoho
a já už nemám sil,
Tak necháme raději toho,
nejsem tady abych se bil…

Za věrnost a za lásku,
kterou nemůžu mít,
za dívku jako z obrázku,
která mí nemohla říct, že mě už nebude chtít…

A raději ublížila,
jako už jednou přeci,
teď myslím si, že lásky mé si nevážila,
protože mé slzy po tvářích nechá téci…

A nemuselo tomu takhle být,
kdyby mi pravdu řekla,
teď vážně přestal jsem snít,
a má duše před láskou smekla…

A odešla…