Delikátní pohádka

V to krásné jarní ráno vypadl jsem ven.
Z paneláku ven, kde předtím byl jsem uvězněn.
Prošel jsem kolem stromů plných pupenců
až k lavičkám, kde potkal jsem párek milenců.
Šeptali si. Šeptali si sladká slova, která neměla být cizím vyslyšena.
Nevěděli však, že jsem tu i já. Nejen ten muž a ta žena.
Šeptali si "miluji tě", šeptali si "lásko chci tě."
A já ta slova slyšel. I když patřila jiným uším.
Při představě, že určena jsou mě, zahřála však i moji duši.
Ne. Nejsem blázen. Nejsem až tak stupidní.
Jsem jen trochu - dobrá, možná stupidně - naivní.

Jak rád bych občas slýchal tyhle věty...
Já však můžu jen otrhávat květy.
Trhat pomalu, lístek po lístku od květiny drát,
doufat že skončím u slov "má mě rád".
O kom však je řeč, kdo můj lístek ovlivní,
to jsem neměl tušení. Jak říkám. Jsem prostě naivní.
Věřil jsem v krásného prince, v prince klidně bez koně,
hlavně abych ho měl rád. A aby on měl rád zas mě.
Jenže život není jako v pohádkách.
Janek nemůže místo princezny Bajaju za chotě si brát.
Ani Popelka nelíbá se s Růženkou,
I když... Nazval bych to jistě delikátní pohádkou.

A tak šel jsem dál, ve vlastním světě zahloubán.
Až narazil jsem do stromu. Ne, nebyl to strom. Byl to pán.
"Promiňte!" začal jsem se kát. "Já neměl tušení..."
však jeho úsměv zarazil mé mluvení.
Jeho pleť, bílá, jako Sněhurky, mě uchvátila.
Nato vrazil mi ze své levice do ruky tašku, těžkou tak dvě kila.
"To je v pořádku. Můžeš to odčinit, stačí když pomůžeš mi s nákupem."
Prohlásil a jeho oči ovládly mě jen jedním pohledem.
Potom co odnesli jsme tašky do jeho sídla,
navštívili jsme kavárnu, kde zůstali jsme i na kus poledního jídla.
A od té doby, ruku v ruce,
smím šťastně hlásat že našel jsem si prince.