Vyprahlá duše...

Pusto.
a prázdno.
duše jako vymetená.

jak protřelý vymetač klubů
kterého přešla chuť pít.

nedopitá sklenka
a náhle se čas zastavil.
a poslední lok
změnil se
v kamennou slzu.

jediný povzdech
pronikl skrz rty sevřený,
naznačil otázku
a upadl do ticha.

svět.
vybledl, odtekl,
zapřel se a skryl.

jen naděje
jako světluška v mlze
visela v tichu
jakoby zapustila kořeny.

pak najednou
světýlko pohaslo.
a tmou se zachvěla
lehká melodie.

na tváři slza
chvěla se s každým tónem

ten něžný hlas
a tlukot srdce

rozechvěl láskou
vyprahlou duši
a ta jako zázrakem začala kvést...