Ledová královna

Na řasách sněhové vločky tají,
veselé plamínky zhasly, neplápolají,
závoj její tváři stíní –
tichý vzlyk nese se síní.

Jsem to já v koutě,
se slovy: „Miluji Tě“ –
ruka Tvá těžce padá,
má opět ji zvedá.

Na zemi bezvládně leží,
poslední naše chvíle běží,
chtěl jsem budoucnost spatřit –
vidět štěstí – nyní se trápit.

Mé milé sbohem poslední:
k žádné se už neznám,
umírám s každou vteřinou,
nemá smysl dál existovat!

V led slzy se promění:
pro jiného oči nemám,
jsi mou láskou jedinou,
nemohla bych jiného milovat!

.
.
.


Uběhlo již mnoho let,
neuschl však lásky květ,
na hrudi houpá se lahvička –
ledové královny dobrá dušička.