Lovec a mláďata XLI.

Chyběla mu třetina do konečné částky,
ale rozhodně svoje šance nevzdával,
třeba nakonec padnou pomyslné šestky,
když osudově ho život až sem zavál.

"Tak, kdy ji uvidím, cena je sakra vysoko,
podle ní by to žádný chcípák neměl být,
nebo ji tu snad vyvyšuješ jen tak, na oko?
V tom případě bys musel chodit jinam pít."

Muž jen zvedl oči a z nich vyšlehl mu plamen,
k ústům přiložil sklenku plnou kořalky,
"zítra tady v pět a tu fenu vem raději na řemen,
vadit si budou už svou přítomností z dálky."

Když se rozcházeli, k zemi snášela se noc
a lovec tušil další neklidný spánek,
zkusí si dát ještě jednu sklenku na pomoc,
třeba zavře jeho bdění na zámek.

Druhý den cítil, jak jím nervozita cloumá,
věděl, že ji na sobě nesmí nechat znát,
chybu odnesla by nevinná tvář němá,
na posilněnou šel si úsměv barmanky dát.

Už dokázal v jejích smaragdových očích číst,
někdy i přes úsměv nacházel v nich smutek,
kdyby uměl malovat, vzal by čistý list
a ztvárnil její krásu do krajkových nitek.

"Vidím, že dnes spánek nebyl k vám moc vlídný",
přivítal ho hlas budící jeho fantazii,
"doufám jen, že den nebude stejně bídný,
že získám sněžnou slečnu a zpět odvezu ji.

Whisky nechci, potřebuji mít hlavu čistou,
vždyť já to jejich mámě tehdy slíbil,
prožil s nimi nejednu chvíli zapeklitou,
nedovolím, aby ten slib kdokoli zabil."

Muž by dochvilný a přesně v pět ve dveřích stál,
"tak jdeme, ať ji vidíš, než se zešeří,
po pravdě, že to vzdáš, jsem se skoro bál,
víš, člověk jako já už lidem nevěří."

"Stojím si za svým slovem, když už ho dám",
řekl lovec a fenu na řemen připnul,
"že na světě je spousta hajzlů, uznávám,
proto jsem si na život v přírodě zvyknul."

Došli na místo a za dvojitými vraty
uviděl úzký kotec a v něm malou sněžnou,
všude kolem byly natažené dráty,
opouštěl ji krásnou, nalezl zuboženou...