květiny

Květiny

Sluncem západu obloha barvami hraje
horkým létem vzduch ještě voní.
zvolna se ztrácí silueta kraje
na lukách květiny hlavu svou kloní
paprsek poslední v oko pad,už rosa se třpytí,
rodný kraj, dřív květin můj sad..
Květů plný byl, měl jsem je rád
teď slunce už nesvítí.

Co jinoch mladý vždy jsem si přál
květinu jedinou najít si, někde skrytou
hledal jsem, s vidinou do duše vrytou,
pěstovat, milovat, s ní životem jít dál.

Květinu jedinou, ve snech svých stvořenou
na celý život můj do duše vloženou,
květinu hledal jsem v havířů svého kraje
i v kraji draka, kde sladká réva zraje.

Mladý, pln života, poznání, touhy
květy jsem studoval, světlé i tmavovlasé,
velké, malé, štíhlé i baculaté,
jedinou chtěl jsem, pro život svůj dlouhý.

Květiny nádherné, krásou svou se skvěly
vůni omamnou krásu do světa pěly.
Jiné zas trn skrytý měly malý,
kdo z lásky pohladil, zraňovaly.

Malé květiny, skromné, krásu skrývaly již
kdo vidět chtěl je, sklonil se blíž.
Byly i jiné, též nádherou se skvěly
a v kalichu krásy své, smrt lásce nabízely

Dlouho hledal jsem, léta. Kraje prohledal, až k ose světa.
Tam pro mě zrodila se víla,.
nejhezčí z květin všech, jen pro mě byla.

V knihách, atlasech obrazu není
tam srdce mé ji nyní zapíše,
obraz to vzácný, jinocha snění
jméno má po kněžně – Libuše.
Jalan 2009