Kamarád? Nikdy a navždy.

Tvoje rtíky jsou jak nádoba s jedem,
polibkem tvým já otrávit se nechal.
Když jsi mě sjela přísným pohledem,
já záchranu v samotě raději hledal.

Hlava zdá se co chvíli rozskočí,
pod účinkem jedu ze rtů plných.
Země a nebe se pojednou zatočí,
zmohu se jen na pár rýmů slabých.

Slovíček několik na malou hromádku házím,
teď skládám z nich dohromady několik vět.
Vše na jednu jedinou kartu teď vsázím,
rád dostal bych možnost změnit svůj svět.

Nebrouzdat samotný vlnami svého života,
naplnit jej radostí a švitořivým smíchem.
Vše co mám je věrnost a nekonečná ochota,
tak pojďme skoncovat s tím hrobovým tichem.

S tím jež do teď realitu mojí plní,
i přes velikou nevoli z mojí strany.
S tím, jež mě obklopuje jak husté trní,
kterým se neprosekají sebeostřejší hrany.

Láska je vlastně nepěkná věc,
jež mě žene do věcí marných.
Tak ušil jsem na sebe klec,
ze želez přátelství klamných.

Promiň...