Nahá půlnoc

Stál jsem stranou
a trochu bez sebe

když se nad řekou
rýsovala tvá
hladká silueta

A nebe hořelo
nedočkavostí
jako moje dlaně

Trochu jsem nechápal
ale bylo mi dobře
z nevědomosti

Byla jsi stříbrná
jako řeka
a moje duše
byla mimo tělo

Hvězdy uzavíraly
ten zvláštní kruh
u tvé pánve
kam spadaly
konce tvých vlasů
jako tečky za větami

Neměl jsem slova
tak vhodná pro
metafory
tvé krásy
jako malý kluk
co se dívá
klíčovou dírkou

Ani odvahu se tě dotknout

Byla jsi jako
labuť
na skice
pařížských umělců

jako loreta

Byla jsi se mnou
a já byl sám
a nechápal jsem
jak může krása
ranit

bolest jsem
však téměř
necítíl

protože tvůj nůž
byl jen

symbolický

ale nelhal

Měl jsem však strach
že se budeš smát
mojí vážné tváři
Víc než že tě nepochopím
nebo že mě k sobě nepustíš

Třásly se mi ruce
a byla jsi hluboko
ve mně

cítil jsem tvou chuť
při každém vyslovení
tvého jména


a šeptal
tě

s láskou

...
do oblak