Noční bdění

V noci, když bdíš, či sníš s otevřenýma očima
a ze sna se stává pouhá vidina,
já běžím tmou.

Hnána strachem, s přerývaným dechem
klopýtám přes tvé vyčítavé pohledy a na nic neberu ohledy,
jen už to chci mít za sebou.

Na cestu mi ani jedna hvězda nesvítí,
taky proč by se mnou ztrácely čas?
A já hloupá, nezvučným křikem přicházím o hlas
a dál běžím za tebou.

Sama se svám zmatkem v hlavě, díky tvé poslední zprávě
a pouhé větě „ Jsi jediná na světě,
se kterou bych chtěl zestárnout.“

Bylo to tvé přání, tvé rozhodnutí
a mě snad klame zdání, jak ten čas letí.
Už je to rok a tys mé srdce nepustil na krok,
tvůj stín stále chodí za mnou.

Sama se svým zmatkem v duši běžím, ale už není kam.
Běžím, cestu si klestím, nic neztratím, nic nezískám.
A zase s prázdnými dlaněmi, stojím na startovní čáře.

Ráno zas divně je mi, když značím do diáře,
Noc kdy se mi o tobě zas zdálo.
Tak moc, přitom tak málo.