Sklíčující bezmoc

Její slzy ledové vůbec nejsou mokré..
Její srdce medové není už mé..
Nechci ho, je to anděl smrti,
skrytý za stíny..

Jsem omámená,
veršem opojená,
jsou to slova obnažená,
na papír položená..

Jako kostka ledu neroztaje,
kde je kousek našeho máje?..

Sleduješ to, jak tě opouští síla,
žiješ jako troska.
Nemusíš to zkoušet pořád dál,
zapomeneš na všechno, bude z tebe král..?

Každý večer usínáš s myšlenkami na ní,
každé ráno se probouzíš s myšlenkami na ní,
proklínáš to, říkáš, ať to zmizí,
ona už není to zlato ryzí..

Zkoušíš zapomenout,
po řece chceš dál plout,
zkoušíš odpustit,
přitom víš, že dál budeš hnít..

Potuluješ se po cestě,
cítíš pohled těch lidí,
jak nesmyslně nad tebou hlavou svou kroutí,
protože trosku v tobě vidí..

Tvůj dech se zrychluje,
tvůj krok se zpomaluje,
tvé sny se ztrácí,
tvé srdce to bolí..

Máš na výběr 4 strany:
Jít doprava - snad objeví se tam sny.
Jít doleva - nestojíš o nic.
Jít dál - utečeš a řveš z celých plic.
Jít zpět - napácháš plno škody.

Chtěla by si najít záchraný plán,
uletěl ti před očima jako aeroplán.
Hledíš na něj, nesmyslně se směješ,
máváš a říkáš: "Tohle už je beznaděje!"