Láska dvou osobností

Tvé oči jak nebe i širé pláně moří,
ten pohled zebe a přec v něm jiskry hoří.
Ta slova jenž píšeš, věty co skládáš,
Odmítnu těžko co po mě žádáš…
Vím, Tvůj hlas zvonkohry i basy zvládá,
A musím Ti říct, že bez něj svět strádá.

Kdyby jsi spřádal tajemné sítě,
Kdybys chtěl přeci jen zkrátit mé perutě,
Chci ti jen říct, dnes již miluji Tě.
A tak se nebráním - jen stojím nehnutě.

Ač mysl má čistá doposud byla,
Ač jsem si vždycky dle svého žila,
Ač dobře jsem znala pravidla her,
Dneska jsem ztracena a to není fér!

Mám v rukou špagátky na mužské city,
Nyní to nelze, když loutkář jsi Ty…
Dokáži nahlédnout do lidské hlavy,
Bývám to já – kdo měří hávy!
Tak co jsi zač, že cestu jsi mi zkřížil ?
Já to vím, to proto, že had se zde plížil.
Protože ve vzduchu visí ta zrada,
Proto jsi přišel a jsem tomu ráda.

Tak vítej v mém světě, poutníče smělý!
Zdravím Tě, líbám Tě , to bychom měli.
Dost jsi mi ukázal, bych měla v Tě víru,
Háv smíš mi odměřit – dám Ti svou míru.
Přestože nesnáším krejčíky z ciziny,
Udělám výjimku, Ty budeš jediný.