Konec hry

Novosvětské zvony bijí na poplach
tesknota splétá pavučiny
adrenalin vtéká do žil. Proč mám strach?
jen se rozprostřel pocit viny.


Kradu si chvíle na vzpomínky
tesklivě broukám staré melodie
opíjím se lacnými vínky
a život je jak parodie.

Hluboko klesám pod svoji úroveň
nehybně sleduji mračna na obloze
můj jazyk je podivně zkomolen
a radosti se válí v strouze.

Nechci se dotýkat tvých rtů
snad víš proč? Vždyť mě znáš!
už nechci hrát tu hru
Taky proč a nač?

Už nejezdím ti prsty mezi vlasy
už tvou hebkost jímá času zub
nečernaj se tvoje řasy
a nevlní se v chůzi laně trup.

Jsem sám se svými vzpomínkami
něžnosti tvé se už nedočkám
teď přijímám za oba ty rány
snad svoji věčnost nezmeškám.