Má mylná láska ...

Dívka v krásném věku zamilovala se,
do muže, který už žije v jiném čase.
Lidé pokládali ji díky tomu za blázna.
Však věděla proč. Protože ho zná.

Bezhlavost zcela ovládla její mysl
a i velký rozdíl let dával jí smysl.
Nemusela mu říkati ani půl slova,
přesto tušil, že city k němu chová.

Děvče vědělo, že může pouze snít
a pro sebe ho nikdy nebude mít.
Nevydržíc to a konečně mu říct:
”Lásku k Tobě cítím” - nic víc.

Setkání na citech jejích stavěno,
jež nadosmrti má zůstati utajeno.
V hlavě jen plno otázek vznikalo
a s nervozitou na jazyku odpovídalo.

Do očí druhého navzájem hledíc pár,
uvnitř těla již oběma vzplává žár.
Ač zachovajíc si tvář svou hrdostí,
nabízenou ruku přijala s radostí.

Sednouc mu lehce na nohu levou,
ruce své mu spojila kol krku něhou.
Pohladit ho již bezstarostně mohla,
vpřed ji ale plachost duše přemohla.

Minutu nejistoty slovíčky přerušil,
však hned v zápětí již odpověď tušil.
Pak podíval se jako nikdy dříve,
zůstanouc navždy jako živá chvíle.

Francouzský dotyk mezi rty dvou,
rozpoutal divokost doposud skrytou.
Srdce a duše nyní jak jedno tělo,
ve chvilce vášně už nic nechybělo.

Hladíc dlaněmi jeho vlasy nahnědlé,
v zapomnění odhodila vše dosud zlé.
V jeho náruči svůj živý sen prožívá,
polibkem jediným v ní cit ožívá.

On prsty svými jemně šeptá řeč těla,
čímž mámil ji, jak mnohokrát chtěla.
Spontánnost naučila jí novým věcem,
on nevěda, že tímhle bude zasvěcen.

Vzrušením se jí až dech zatajíc
a jen tlukot svého srdce vnímajíc.
Ač ticho je jejich jediným přítelem,
nepřerušil pohled s obdivovatelem.

Na konec ještě dvě letmá políbení,
snad na důkaz vzájemného zalíbení?
Jenže, opak stal se nehezkou pravdou,
společnou cestou rozjímání nepůjdou.

Poprvé a naposled se sami střetnouti,
odejít a jednoduše za sebou zamknouti.
Kdyby věděl, jak jí změní život tím,
od základů je vše jinak než předtím.

Očka modrá vyslovila lež těm hnědým,
když slíbil jí, že tohle nebude jediným.
Naivně mu každé jeho slovo věříc,
on zklamal ji, když pravdu zatajíc.

Jedna krásná kapitola života skončila,
však jen jednomu tím život ulehčila.
Jemu starostí tímhle velmi ubylo,
nevěda, že jí jen kapek slz zbylo.

Trápení nesouc si sebou dlouhý čas,
denně myslíc na jeho tvář zas a zas.
Stále věřila a nadějí hlavu plnou,
až jí jednoho dne došlo, že jen
vzpomínky zůstanou …