Počkej...

Zas další den...
A zem už čím dál víc studí,
Když nepochopen
zíráš na nebe, co brečí dým.
Ta noční můra, co ze snů budí.
Ten šedý stín – co živým se naoko zdá.
A pak znova mizí.
Jak kouř z cigaret.
Ještě ne...
Devět. Sedm. Pět.
Ještě ne...
Dech stále cenu má.
Ještě ne!
Ale už brzo.
Vím.

Zas další čas.
Dál čekat, co přinese ráno.
Zda spálí v nás
ten zbytek lidských citů.
Já neříkám ano
ani ne!
Tak málo mě znáš
a přitom chceš na vlasy hrát!
Místo strun.
Rukou v pěst.
Ještě ne!
Dva, čtyři, šest.
Ještě ne.
Doteky ze soucitu.
Ještě ne.
Ale už nakročeno máš.

Tak trapně sklíčení - kdepak je štěstí?
To znamení touhy na zápěstí
nemá důvod a nemá proč
na bolest si hrát!
Umírám potichu s úsměvem na tváři.
Pitomá písmena - od října do září!
Aortu dávno mi obsadil červotoč.
Nutí nás znouzectnost soucitně lhát?

Zas další pláč
Za maskou komika klečí.
Netuším zač
Se kupují správné losy.
Podrážky mačkají kočičí hlavy
a cukr ztrácí chuť stejně jako ty cit.
Krásný to den - zas nové zprávy?
Pomalu blížím se ke čtvrtině.
Půli.
Ještě ne.
Plachty se nenapnuly.
Ještě ne.
Vydrž, pěkně prosím.
Ještě ne.
Ještě chci svolení mít.

A jako magor-krčící se v kině.
Před výstřely z plátna - schovaný v tvým klíně.
Nemám možnost ani právo
na hrdinu si hrát!
Neumím si asi vážit získaného zlata.
Jsi má slabost, moje Achilova pata.
Závislost. A větší než je zdrávo.
Jak mi chybíš. Snad stihnu zamávat.
Ale ještě ne...
Ještě chci se rvát.