Druhá skřítčí

Na tmavé obloze co hvězdně se třpytí,
vzory jsou vyšité stříbrnou nití.
Jak závoj krajkový na hlavě naší,
jak noc, když bezelstně se snáší.
Byl jednou jeden hvězdný skřítek,
za uchem míval zastrčený kvítek.
Ten na hvězdě se trápil,
sem tam se na to napil.
Jednou, když napitý byl dost,
skákal si jen tak pro radost,
až přepadl přes okraj
achich ouvej, aj, aj , aj.
Když k zemi se snášel jako pírko lehce,
došlo mu, že zpátky se mu nechce.
Že na zemi se lásce učí,
vše ostatní že do kapsy strčí.
Ať se učil jak chtěl více,
neobjevil lásku sice,
sic se snažil – tělo znavené,
jeho srdce bylo z kamene.