Balada

Brzy z jara vypučel lásky květ
a se mnou se zatočil celý svět.
Sedm měsíců byli jsme pár,
a ten postupně uvadal...
Přitom stačilo jen zalít vodou!
A ne utopit slzou...

Skopněte city do balónku, nafoukněte ho a vyšlete pryč!
Proč ne?
Ať letí vzhůru k temné obloze!
Odvraťte se a nepouštějte ho zpět!

S podzimním listím
padají kapky krve, slz a odchází štěstí.

Ona snad nemá srdce?
Ale zato to mé svírá v ruce!
Však patří ji...

Ale proč s ním takto zachází,
a vůbec si ho neváží?

Utopila ho v zapomnění tekutém,
když sehnula se na Léthe.
Rty své v řece navlhčila
a do rána zapomněla!

A co bylo dál?
To už nikdy nikdo nepopsal!