Otrok

Skrz temnotu noční světlo se line,
jsem vězeň Tvůj, jenž zde pro tebe jen hyne,
kéž nepoznal bych nikdy světlo prokleté,
pro něž se rmoutí duše lidská,
světlo jež jedinkráte vykvete,
světlo jež nikdy nepolapím, nezískám,
světlo, jež osvobodí z pout,
by v pouta jiná zas mne mohlo uvrhnout.

Bolestivý plamen v srdci hoří,
skrz který, světlo mne stále moří,
bolest má roste každým dnem,
a život zdá se noční můrou býti,
krutým, odporným hrozným snem,
z něž nedokáži se nikdy probuditi,
proč k padlému andělovi láska bolí,
proč těžké okovy lásky nepovolí?

Stojím, ruce zvedám k Tobě,
jedno Tvé slovo stačí, já odetnu si obě,
já člověk, jenž dar tvůj sdílí, a cítí,
bolestný dar, jež prokletím však není,
poznat, že pravé lidské žití,
je pouze směšné živoření,
jež životem býti pouze zdá se,
vedoucí k zkáze, nikoli k spáse...

Proč jenom bolest moji sdílíš,
či sdílím tvoji, už nevím sám,
abych vzdal se Tě, lakomý jsem příliš,
pro mne na světě jsi vše co mám,
Ty - Bohyně, kterou jsi bezesporu,
která křídlo zlomila si,
či sestoupila z nebes asi,
by tvořila světu pevnou oporu.

Má láska již přerostla vše co znám,
pro tebe každým dnem pomalu umírám,
bolestí jež srdce mé na prach drví,
cit neopětovaný, bolest jíž hodlám odolat,
až zem se naposledy potřísní mou krví,
já stále budu pro tebe bojovat,
hodlám Tě chránit, nadevše rád Tě mám,
ač vím, že padnu opuštěn, zcela sám.

Já - hloupý básník, co bolest svoji tají
zemřu sám, neb andělé neumírají.