Nevodomá dívka

V parčíku k večeru u jezírka seděla,
Ta kráska, v bílých šatech, jenž do dálky hleděla.

Dlouhé vlasy, barvy havraních křídel, splývali jí k pasu.
Pleť něžnou měla, jak by byla z alabastru.

Krásné oči, prazvláštní barvy, lepe řečeno spíš šedé.
Dívali se do dálných krajů, skrze trávu, stromy, vzduch.

Ač tápala v mlhách a zrak jí nechtěl sloužit,
Před očima vyvstával jí svět, v němž chtěla by, nevidomá, žít.

Nevidomá kráska, něžně svou rukou hladíc pramen vody,
Co jak stříbro se skvěl, touživ snad obemkounout její ladné boky,
protékal jí mezi prsty.

Něžně svou rukou hladíc trávu a květiny,
V nichž zrcadlili se její nikdy nevykonané činy.

Do vlasů v záři slunce podvečerního, sedali jí motýli,
Utěšit duše její žal, svými jemnými křídli se snažili.

Krásnou tichou píseň zpívala v doprovodu mihotajících se křídel,
Byla to píseň o naději, o touze, že jednou pro ni taky někdo přijde.

Políbí ji na světlé jemné rty, pohladí její krásné vlásky,
Nevšímajíc si její vady, a daruje jí, té nevidomé, alespoň trochu své lásky…