Za láskou otazníky

Koho ptát se mám,
kde jen pravda leží?
Povíš mi jí sám,
já myslím, že jen ztěží.

Když bezmezně ti věřím, ale fakta jiná slova říkají,
chodit kolem ohně schovaného pod ledem,
po špičkách a hlavěn potají.
Pověz mi, co hlasy tvého srdce šeptají?

Když říkáš, jak moc mě miluješ,
ale při tom na jinou myslíš.
Víš jak moc mě tím zraňuješ?
Když trápím se myšlenkou, kterou z nich si v hlavě syslíš.

Jak lehké je říct mám tě rád,
však nejsou to jen planá slova, abys dosáhl svého cíle?
Že budeme tuhle hru dál hrát,
a dál předstírat krásné chvíle.

Říkáš, že život jsem tvůj,
ale já nemohu si pomoci, něco v tvém chování mě brzdí,
když opakuješ stůj co stůj,
že jsem ti dražší než život tvůj vlastní.

Však když telefon zvedneš a někdo s tebou mluví,
začneš jemně šeptat a o pár kroků odejdeš,
abych snad neslyšela, kdo na druhém konci k tobě mluví.

A je snad normální, že na polštáři tvém,
dlouhé blond vlasy se nachytaly,
když já mám černé a ty tvé by sotva za pár dní o půl metru vyrůstaly.

Tak koho se ptát mám,
když nepovíš to sám.
Tak pověz mi, kdo stojí opodál,
kdo brání Nám.

A tak se tě ptám,
ale až příliš se bojím,
že odpověď,
už dávno znám...